Indiánskej syndrom

Indiánskej syndrom

Jana a Vašek

Ty jsi Václave známý hlavně díky opylaření a výrobě octů s misem. I k tomu se určitě dostaneme, začít bychom ale chtěli tím, proč jste se s rodinou rozhodli odstěhovat na okraj a jak to celé probíhalo. Byť nejste tak úplně odstřižení, na okraji svým způsobem ano – bydlíte ve slepé uličce. Jak jste se v ní octli? 

Jana: S hledáním domu jsme začali, když se nám narodil Vašík. Ležela jsem v inzerátech, dokud jsem nenašla malý polorozpadlý domek u Klatov, který se nám oběma líbil. Až po tom, co jsme zaplatili zálohu, jsem zjistila, že je tam radonové podloží. Takže jsme to stopli, o zálohu přišli a hledali dál. Po narození Dorky jsem v inzerátech objevila krásný domeček s ateliérem. Ukázala jsem to Vaškovi, on se na to podíval a řekl, že to vypadá, jako když tam bydlíme my. Pak jsme navíc zjistili, že je to chalupa našeho známého. Když jsme přišli do realitky, odmítl Vašek – poučen předchozí zkušeností – zaplatit zálohu…

Václav: Že prý když jim nedáme zálohu, můžou dům prodat kdykoli komukoli jinému. ‚No a proč jste to proboha neudělali už dávno? Jestli ho někdo chce, tak mu ho prodejte,‘ řekl jsem jim. Samozřejmě ho nikdo nechtěl, tak strašně byl ten dům opelichané. 

Jana: Tou dobou jsme ještě bydleli v Praze. Ještě další půlrok jsme pak oba pracovali u stejného zaměstnavatele, starali se o dvě malé děti a spláceli družstevní podíl na byt zároveň s hypotéku na dům. V práci jsme se střídali na směnách, aby byl vždycky jeden z nás s dětmi. Měli jsme vlastně takovou střídavou péči a spolu se doma scházeli až pozdě večer. To byl nakonec taky důvod, proč jsme se rozhodli z bytu odejít a družstevní podíl prodat. I přesto, že nám sousedi říkali, ať neblázníme, že ceny bytů půjdou nahoru. 

Volání divočiny bylo zkrátka silnější než prorocké řeči sousedů.

Jana: Nešlo to jinak. Vašek absolutně není městský člověk. Za celých 8 let, co jsme žili v Praze, se třeba nenaučil chodit po přechodech. I s dítětem v kočárku přechody úplně ignoroval! Jako rodilý Pražák jsem úplně trnula, když jsem to viděla. Ptala jsem se ho ‚Ty tomu nerozumíš?‘ Ale on na mě jen tak koukal… Přitom já sama jsem si už jako dítě přála bydlet v paneláku. Vyrůstala jsem sice v Praze, ale v domě se zahrádkou. Přišlo mi, že jsme v něm strašně sami a takoví izolovaní. Na životě v paneláku se mi zdálo úžasný, jak se lidi vzájemně slyší a tak… 

Václav: Venkov mám rád hlavně proto, že vidím horizont. To je takovej indiánskej syndrom – potřebuješ vybírat cestu tam, kde se nabízí. Kudy se valila voda, tudy šli lidi. Jenže ve městě to takhle nefunguje a můj mozek tomu prostě nerozumí. I proto mi město nevyhovovalo. Vadí mi ta uniformita, která tě limituje dvěma stěnama jako v počítačové hře. Svazuje mě to, zatímco vidět horizontálu v přírodních tvarech mi přináší pocit svobody. Jestli jsem se někdy někde cejtil skutečně svobodnej, tak na Novém Zélandu, kde jsem žil. Dobrej vzduch, dobrá voda, dobrý lidi, dobrej prostor… Když takovou svobodu zažiješ, jsi už pak špatně adaptovatelnej do evropskejch poměrů, kde je hodně lidí, ulice ve městech jsou úzký, baráky vysoký. Ale zjistil jsem, že podobnou svobodu mi u nás poskytuje právě ten venkov.  Ale ne ve smyslu, že bych chtěl být s venkovany. 

Žít na venkově ano, ale být s venkovany ne?

Jana: Vzpomínám si, že když šel Vašek poprvé do místní hospody, která je otevřená jenom jednou za čas v sobotu a řekl, že má včely, divili se, že o něm nevědí, že s nimi není v místním včelařském spolku. Když jednou protestoval proti černé stavbě na obecním pozemku, usadili ho s tím, že tu žijeme hodně krátce, takže do toho nemáme co mluvit. Když jsme se sem nastěhovali, šlo mi hlavně o to, aby si tu naše děti našly kamarády. Jednou si venku střílely z luku a kolem šla starší paní s vnoučaty, odhadem podobně starými, jako byly tehdy Vašík s Dorkou. Hned jsem navrhovala, že by se spolu mohly kamarádit, Vašek byl v tu chvíli uvnitř v kuchyni – slyšel nás otevřeným oknem. Babička odpověděla, že určitě jo, že teď akorát děti vede do mysliveckého kroužku… V tu chvíli se z okna nad námi ozval Vašek ‚Myslivci jsou vrazi!‘ A já si jen říkala ‚To je v pytli…‘

Václav: Mně vlastně přijde i jako výhoda, že jsme tu pěkně v té slepé uličce. Je těžký jako cizí do skupiny vyloženě ortodoxních místňáků zapadnout. Já si dokonce myslím, že začlenit se ani nejde. Mentalitou totiž nejsme tak úplně venkovani, žít nám tu do jisté míry umožňuje práce přes internet, taková je doba. Umožňuje lidem být víc roztroušený. Takže my jsme sice spíš městští lidé na venkově, ale podle mě, do jisté míry je to paradox, přinášíme do venkovského života něco, na co vesničané už dávno zapomněli. 

Jana: Oni se paradoxně snaží dělat věci víc městsky než my. Naopak zas část lidí z měst se snaží žít v porovnání s těmi původními venkovany mnohem víc venkovsky. Odráží se to pak třeba i ve způsobu vzdělání, které svým dětem vybírají.

Václav: V kontaktu jsme tu momentálně snad jen s jednou rodinou, jinak jsme mimo místní vesnické dění. Na jednu stranu chceš někam patřit, ale zas nechceš patřit jen tak kamkoli a ten venkov je kamkoli. Najdeš tu včelaře, kteří používají pesticidy a tvrdí, že tím léčí. Nebo zemědělce, pochvalující si práci s roundupem. Nezlobím se na ně za to, že to dělají, holt je to kdysi někdo takhle naučil, oni jsou v konečným důsledku vlastně oběti. To, co mě rozčiluje, je, že nejsou přístupní žádné diskusi, že to, jak to dělají, je podle nich jediná správná varianta. A když jim do toho začne někdo další kafrat, chce je tím podle nich jen poškodit. V tomhle směru potřebuje venkovský prostředí reformu, vždyť na tom závisíme všichni, vypěstované jídlo je pro nás pro všechny. Intervence lidí, jako jsme my, jsou obtížné, ale je to evoluce. Děje se to pomalu a nenápadně. Jsem si jistý, že každá drobná invence přináší do zajetého systému vždycky aspoň malou změnu, která není na první pohled vidět. V dalším kroku záleží na vývoji společnosti. Jako optimista věřím, že právě v době blahobytu má největší smysl měnit věci k lepšímu a nesetrvávat ve zpátečnickém nastavení typu účel světí prostředky. Díky takovýmu nastavení mi za barákem žijí včely absolutně bez chemie, prostě proto, že je na nich odvedená taková práce, která to umožňuje. 

Včely jsou pro tebe velké téma…

Václav: Ano. My jsme stát včelařů, máme prý nejvíce včelstev na počet lidí. Zároveň ale zatím neexistuje žádná diskuze o tom přistupovat k jejich “chovu” jinak. Jen díky tomu, že nám to zrovna teď svoboda umožňuje, jsme mohli založit obor opylaření – alternativu ke starému známému včelaření.

Jak vás to napadlo?

Nejprve jsme se pokusili reformovat samotné včelaření, ale to nám neumožnili. Dokonce vyhodili šéfredaktora za to, že nám v časopise publikovali článek, vyhrožovali nám trestním oznámením! Jen proto, že jsem ty jejich malé lži pojmenoval. Když totiž dneska nějaký včelař říká, že své včelstvo léčí, znamená to, že dává do úlu pesticidy. Žádný lék pro včely se v Čechách nevyrábí ani nepoužívá. Jen přípravek na potlačení škůdce, čili pesticid. Tak jsem napsal, že včelaři používají pesticidy, což se stalo snad poprvé v historii. Lež o léčení je tu ale už tak dlouho, že je společnost na její straně. Myslí si, že ti staříčci dělají dobrou věc, že přece ty včely léčí. Což nemusí být nutně pravda. Mně ale ani nejde o to je nějak hodnotit, soudit. Chtěl bych, aby se prostě jen řeklo, ano, dáváme do úlů pesticidy. Chtěl bych, aby se to uvádělo i na medu. Nejedná se totiž o žádné stopové množství těch pesticidů. Už dva gramy kyseliny mravenčí je smrtelná dávka pro 100 kg chlapa. A do včelstva se dává třeba dvakrát až třikrát 200 g! S kyselinou mravenčí se tak kšeftuje docela ve velkém a ještě k tomu na černo ve většině případů, protože to jsou samozřejmě všechno látky, se kterými smíš zacházet, jen když na to máš povolení.

Musí to včelaři používat?

Václav: Ano, jako včelař tuhle chemii aplikovat musíš. Protože jako včelař jseš chovatel hospodářského zvířete, a svaz tu chemii proloboval do vyhlášky. Svaz je totiž zároveň i spoluvlastník fabriky, která chemii vyrábí a distribuuje. Navíc je to celé hrazené ze státního rozpočtu, takže jim to platí z daní každý z nás. stovky milionů doputuje do firmy, jejíž majitelé spoluvlastní Český svaz včelařů, což je obyčejný spolek. Jsou v tom prostě ohromný prachy, časopis, který může šířit ideologii a rady, jak to mají dělat. K tomu je aplikovat chemii ve vyhlášce a navíc je to i zadarmo, protože hrazený z peněz nás všech. Navíc většina včelařů je věkově 70+, a tak už prostě nechtěj nic měnit, žádný svoje zajetý nastavení. A teď s tím vším nějak bojuj. To nejde! 

Jak těžký je takový nový obor – opylaření – u nás založit a prosadit?

Václav: To je právě pěkný na týhle době. Díky svobodě v podstatě  neexistuje uznanost a neuznanost, takže si můžeš založit co chceš. Jakmile je člověk svobodný, začne dřív nebo později pátrat po tom, jestli autority, které považuje za autority, skutečně existují. Výsledkem pak může být, že založíš něco, o čem prohlásíš, že to tady je, trváš si na tom a čekáš, jestli se k tobě přidá někdo další. Přijdeš s něčím novým, necháš ty lidi, ať si to najdou, ať si to sami osahají a rozhodnou se. Postupně se k tomu někdo přidává a vlna sílí. Třeba jsme natočili online kurz o opylaření, nazvali ho včelaření bez chemie, ale nikdo o něj zatím příliš nestojí. Protože málokdo vůbec ví, že se při včelaření chemie používá. Špatně zvolený název kurzu nám ale ukázal, jaká je situace a že jsme teprve na samém začátku něčeho nového, kdy je nejprve potřeba poukázat na to, jak se tu teď věci mají a až pak na to, jak by se mít měly. To bohužel nejde přeskočit. Jsem bytostně přesvedčený o tom, že mi tohle umožňuje jen ten život tady, protože ve městě už jsem chtěl ty včely i vzdát. Jezdit za včelama z města někam ven je pro mě hodně nekomfortní. Navíc to už hraničí s chatařením, což nesnáším.

Čím je ti to tak protivné?

Václav: My tu na to chalupaření koukáme pomalu jako na “národní poklad”, ale všude ve světě se na nás za to dívají jako na úplný blázny! Naše města jsou neobyvatelná právě proto, že většinu času lidi přemýšlejí o tom, jak z nich vypadnout. Na chalupy! Mít chatu je přitom velice zákeřná věc – lidi pak sice mají vypiglované chalupy, ale ve městě před panelákem vůbec neřešej rozsypaný kontejnery.

Jana: Není to tak ale vždycky. Jsou i lidi, který se do města přesouvají za prací, protože tam ta práce prostě je. Na vesnicích jí tolik není.

Václav: Protože jí tu nikdo nevytváří. S počítačem můžeš být klidně i na vesnici přece. Teď mi jde ale o něco trochu jinýho. Moje představa ideálního města se podobá novozélandským nebo rakouským městům: lidi v nich jsou tak šťastní, že nemají vůbec zapotřebí uvažovat o koupi chalupy. K čemu by jim byla, když z města nechtějí utíkat. Podle mě je potřeba se prostě rozhodnout. Když už se rozhodnu na ten venkov jít, tak jdu a prožívám tam všechny ty nevýhody, které s sebou vesnický život přináší. Začneš něco dělat v tom místě, kde žiješ. Nejezdíš se do domu jen vyspat.

Zmínili jste, že když jste domek koupili, nebyl úplně ve stavu k nastěhování. Kdy jste se nastěhovali a jak probíhala rekonstrukce?

Jana: Přestěhovali jsme se sem ve chvíli, kdy jsme prodali podíl družstevního bytu. Díky tomu jsme dokázali splatit hypotéku a mohli se přestěhovat. My si vlastně ten dům vybrali hlavně proto, že stál v té době tolik, kolik stál, nechtěla jsem si nikdy brát příliš velkou hypotéku nebo půjčku. Takže to celé mi umožnilo odejít z pražské práce a nastoupit tady jako asistent pedagoga, za 11 000,- měsíčně. Sbalili jsme si všechny věci a přišli natrvalo sem, do toho původního stavu. Až odsud jsme pak postupně rekonstruovali. Žít jsme tu začínali v 1 + 1 s nízkejma stropama. Děti byly mladší a skladnější, takže jsme tu takhle vydrželi rok. Když jsme to tu koupili, mysleli jsme si, že rekonstrukce půjde rychle. Tehdy nastal první střet mezi mojí a Vaškovou představou. Já totiž původně kupovala tu zatracovanou chalupu, kdežto Václav rovnou dům. Já jsem prostě byla duší Pražák. Takže jsme tu takhle seděli u stolu a já povídám ‚Musíme s tím něco udělat.‘ A Vašek na to ‚Udělej, vždyť jsi produkční.‘‚Ale já jsem z Prahy! Já neumim chodit tady po hospodách a shánět lidi.‘ Nakonec se nám podařilo pár řemeslníků sehnat. Po nějaké době jsem se spojila ještě s jednou z maminek, jejíž muž stavěl hliněné domy, tak ti nám pomohli nejvíc.

Václav: Rád bych dodal, že stejný plat měla Jana ještě další 3 roky a to tu školu pomáhala založit. Venkovskej život je holt skromnej.

Jana: Ano, ale tu práci jsem si mohla dovolit právě jen díky té peřince z prodeje bytu. 

A jak jste se tu po životě ve velkoměstě zabydlovali?

Jana: Najednou ti dojde, že hodně věcí, který jsou v Praze v podstatě kdykoli na dosah, nejsou tak snadno dostupné kdekoli. Bydleli jsme vedle Štěpánský a nemocnici měli pár minut pěšky, takže vám položka lékař do času víceméně nijak nezasahuje. Tady je potřeba si návštěvu lékaře ideálně předem naplánovat, je to na dlouho. Takže lidem, kteří se chtějí přestěhovat na venkov doporučuji…

Václav: Bejt zdraví. (smích)

Jana: Když jsme se sem přistěhovali, seděla jsem jednou s Dorkou na nádraží ve Zdicích, tam je takovej podchod a Dorka se mě zeptala, kdy už půjdeme do metra a já jí téměř se slzami v očích odpověděla ‚Tohle není metro, tohle je vlakové nádraží.‘ Nebo jsme tady jednou s Dorkou seděly na lavičce, koukaly do nádherný krajiny a já jí povídám ‚Podívej se Dorko, tohle je tady všechno pro nás…‘ Odpověděla mi  ‚Ano, maminko a támhle za tím lesem je naše milovaná Praha.‘ A tak se to ke mně vracelo. Pro mě byl ten přechod ze začátku dost obtížnej. A i když to tak možná teď nezní, jsem opravdu ráda že tu jsme, že už nebydlíme v bytě, to už si nedovedu snad ani představit. Kdybych se měla rozhodovat o tom, kde budeme bydlet, teď, určitě bych šla znovu z Prahy a dokonce bych byla schopná posunout tu hranici i o dost dál od Prahy. Nelpím tady na tom místě. V Praze jsem byla tak zakořeněná, že jsem si vůbec neuměla představit, že se někdy přesadím. Pak jsem se přesadila a od tý doby bych se nejraději přesazovala pořád. 

Václav: Já to tady mám rád a těžko bych to tu opouštěl, když vím, kolik práce stálo za tím dostat dům do dnešní podoby. Ale je pravda, že nás tady hodně trápí sucho. Z toho jsem teda trochu rozladěný, protože pocházím z úrodné oblasti a chtěl jsem si pěstovat vlastní jídlo. Navíc ve chvíli, kdy se přestěhuješ na venkov, se v tobě přirozeně probudí touha si něco vypěstovat. Tady kromě ořešáků neroste vůbec nic a nemůžeš to nijak zlomit. Tak děláme alespoň ořechový ocet.Jsme tu takoví ti transformátoři, kdy z levné suroviny vyrábíš tu vysoce kvalitní a sofistikovanou potravinu. Protože takový ten luxus venkova, kde ti vyroste všechno, co zasadíš, ten tu prostě není. 

Jana: Pro mě třeba nebyl ten hlavní důvod k přestěhování touha pěstovat si vlastní potraviny. Byl jím Vašek a všechny jeho aktivity, které do té doby v nějaké omezené formě prováděl v bytě – vyráběl ocet, experimentoval už tehdy s výrobou misa a dokonce na dvorku ve vnitrobloku koval!

Dokonce kování! Tomu všemu ses věnoval ve městě, v bytě? 

Václav: Ano, koval jsem v obydleném bloku poblíž Karlova náměstí. Ale to samozřejmě můžeš dělat jen nějakou dobu a určitě ne s nějakou větší frekvencí. Když na takovym místě do něčeho tlučeš, trpí tím přibližně 300 okolních bytů. Ale nějak to šlo, kovadlinu jsem měl z dlažební kostky aby tak nezvonila… 

Jana: Měli jsme tehdy v Praze velký byt, dalo se v něm dělat snad všechno. U zdi v jednom pokoji byla díže s octem a později tam Vašek začal experimentovat i s výrobou misa. Než jsme udělali první skleničku, trvalo to pár let!

Tak dlouho? Jde o hodně složitý proces?

Václav: Z pohledu naší kultury asi složitý, ano. Ale hlavně nepopsaný. Pro Japonce je to něco jako národní poklad a opravdu si ho bedlivě střeží, protože jim to historicky umožnilo přežít. Když máte málo polí a nemáte tak dostatečný zdroj potravin, musíte vymyslet nějaký velice sofistikovaný způsob, jak to vyrovnat. A oni si všimli, že určité plísně produkují enzymy, které přeměňují nestravitelné složky potravin ve stravitelné. Tím se liší nejvíc od té naší kultury. Nám stačilo vykácet kus lesa a rozšířit pole. Oni to takhle udělat nemohli. My jsme díky tomu mohli jít těmi přímočarými cestami, oni museli najít jiné. V tuto chvíli díky tomu vyprodukují neuvěřitelné množství enzymů, ze kterých se mimochodem taky vyrábí jeden známý lék. Celé to ale dotáhli k takové dokonalosti, že jsou schopni vyrobit z jednoho typu rýže třeba 50 typů výrobků. A je úplně jedno, jestli to je ocet, který umožnil stabilizovat rybí bílkovinu, alkohol, čili desinfekce, cukr, takže nepotřebují cukrovary, saké, rybí a sojové omáčky nebo pasty, které jsou úžasně výživné a nekazí se.Pořád přitom vychází z toho jediného zrnka rýže. Kdežto my jsme vymysleli spoustu odvětví, pro každé z nich speciální stroje, hnojiva i vzdělání, cukrovary, lihovary a tak. Žere to strašně energie, nejde to spolu provázat, nenavazuje to na sebe… přitom jejich výroba se pořád točí okolo toho jediného zrnka rýže, v němž jsou uložené enzymy, které dokáže zpracovat jedna konkrétní plíseň a tu mají jako národní poklad. 

Vypadá to, že tě Japonsko a japonský přístup k životu fascinují. Kde se to v tobě vzalo?

Václav: Baví mě, že všechno řeší tak nějak jednodušeji. Schopnost zjednodušovat věci je podle mě v Japonsku nejrozvinutější. Mají neuvěřitelnou schopnost adaptovat věci, který vypadají, že nejsou životaschopný. Troufnu si říct, že všechny věci, kterými se Japonci proslavili, nejsou japonský. Jsou to věci, který si někde nakoukali a pak z nich udělali definici Japonska. Připadá mi, že pro každý výrobek existuje na světě firma, která ho dělá nejlépe, ale pak existuje ještě japonská firma a ta ho dělá ještě o trochu líp, až na to, že o tom nikdo neví. Oni nemají potřebu to nikomu nutit, nechají to jen tak jako prosáknout a počkají si, až si na to zákazníci přijdou sami. To se mi líbí. Zároveň ale nemám rád vlivy globalizace spojené s přesunem zboží, tak jsem začal využívat internetovou informační dálnici a tento aplikovaný japonismus se pro mě ukázal jako nejlepší cesta. Něco řeším a jdu se podívat, jak by to udělal Japonec, i když japonsky neumím. Spoustu věcí jsem takhle jen viděl na fotkách a z toho vycházel. I ocet vznikl hlavně díky té linii Japonska v mém životě. Tam je totiž ocet úplně základní komodita, kterého se vyrábí neskutečné množství a přidává se do všeho, od nápojů až po jogurty. Výroba octů je v Japonsku mnohem víc zakotvená jako třeba v Itálii. Dokonce se říká, že mají v Japonsku víc octobarů než kaváren.

Dokázala by vás vaše produkce octů a misa uživit jako rodinu?

Václav: Kdybych se tomu věnoval víc, s větší intenzitou, tak určitě ano. Ale i tak – na to, jak to tady máme malý, tak to jde… věřím, že by nás to uživilo. Ono má to celý ještě jeden zajímavý vedlejší efekt. Když totiž začneš vyrábět kvašený jídlo, který je svým způsobem u nás dost specifický, začnou za tebou chodit i specifický lidi. Říkám tomu kvalita posluchače – nezáleží podle mě jenom na kvalitě toho, kdo něco říká, ale i na kvalitě toho, kdo naslouchá. Setkávání s těmito specifickými lidmi tě pak formují, někam se díky nim můžeš posunout. Takže i tohle je obrovská přidaná hodnota toho všeho.

Jana: Ale my kromě toho děláme ještě další věci, nevěnujeme se jen tomuhle. V tuhle chvíli to máme nastavené tak, že Vašek se stará o ten náš malý rodinný provoz a učí doma děti, a já jezdím za prací do Prahy. Celý život se takhle s penězi s Vaškem navzájem doplňujeme.

Václav: Diverzifikace příjmů – to je další velké téma dnešní doby. Na vesnicích je navíc jiná než ve městech. Město prostě inklinuje k tomu hledat si takový ten teplý pelech nebo jak to nazvat. Kdežto tady je znát větší nejistota, která tě zároveň nutí myslet o něco víc dopředu. Navíc město tě podle mě vždycky nakonec odvleče někam k počítači, začneš prostě přemýšlet v tom městské režimu. Na venkově je mnohem větší prostor pro nějakou seberealizaci, samozřejmě i to má svoje úskalí. Smyslem života ale určitě není strávit život u počítače, to víme všichni… Počítače nás vězněj, musí se u nich sedět. No a venkov mě před takovým způsobem života ochraňuje. Na vsi mnohem víc cítíš tu haptičnost, což s sebou, zas na druhou stranu, nese jistou ušmudlanost. Ale já si zas myslim, že venkov, který není ušmudlaný, je podvod. 

Během rozhovoru přišla řeč i na to, žes tu, Jano, pomáhala spoluzaložit školu. Přesto máš ale děti v tuhle chvíli na domácím vzdělávání. Jak se to stalo? 

Jana: Školu se tady rozhodla založit komunita rodičů z Berouna. To byl původně i důvod, proč jsem si začala říkat, že všechno hraje pro to, abych na venkov šla. Líbilo se mi, že se tu založí škola blíž dětem, že nebudou muset nikam dojíždět. I proto jsem na to stěhování vlastně kývla. Okolí mi podle mě dávalo najevo, že je to ta správná cesta. Jenže pak nastaly v podstatě ještě před začátkem prvního školního roku docela velké personální změny, škola zahajovala provoz bez jakékoli koncepce nebo struktury, každý vyučující si jel podle své metody, takže nesourodě, nějaké třídy se začaly spojovat zničehonic dohromady, ve chvíli, kdy máš učitele, který neví, jak s tím pracovat. Dodnes si říkám, že jsem měla už tehdy dát na intuici a vzít děti pryč hned ten první den. To se k zahájení provozu školy sázela lípa. Aby to působilo efektně, tak se po vykopání jámy vyzvaly děti, aby na papírky napsaly nějaká svá přání a hodila je do jámy, do které se zasadí strom. To bylo něco pro Vaška…

Václav: Vždyť nedávalo smysl naházet do díry bordel a do toho zasadit strom. Šlo mi o to, že už sázení stromu samotné podle mě byla úplně perfektní edukativní aktivita. Sázíš strom a zároveň se děje škola. S tím jsme do toho šli, že to takhle bude fungovat. Jenže nefungovalo a pořád se to zhoršovalo, nám přišlo. 

Děti jsme ten samý rok vzali ze školy domů a začali je učit doma. Nutno říct, že s domácím vzděláváním se nám otevřelo něco nečekaného a je to fantastický zážitek. Nemáme přitom úplný unschooling. Spíš home schooling. V podstatě schooling, ale doma (smích). Největší schooling je to pro nás v rolích učitelů. To je ten fór – já sám jsem ten další do party. Učím se věci, které mám učit svoje děti. Jenže abych je to mohl naučit, musím se to nejdřív znovu naučit já sám, protože já už si to nepamatuju. A abych se je naučil, musím je pochopit. Děti v mnoha případech dokonce dokážou být v probírané látce přede mnou, přeci jen už tomu mýmu starýmu mozku chvíli trvá, než mu to tam doteče. A to ti je fantastická věc, najednou s těma dětma jsi, máš s nimi v podstatě neustálý kontakt, zcela zásadní věc! Při domácí výuce tak vzniká něco nenahraditelnýho. Najednou s tím dítětem strávíš velkou část roku v neuvěřitelně těsný vazbě, která je férová – když chceš, samozřejmě. Nejsi nadřízený, vychovatel. Jsi parťák a s tím druhým se snažíš vytvořit něco, čemu se říká vzdělání. Není to podle mě ten čistokrevný unschooling, spíš dokonalý kompromis. Spolu procházíme životem, já naprosto přesně vím, jaké mají problémy, co jim nejde, naprosto přesně vím, co jim připadá zbytečný a můžu jim to buďto potvrdit, nebo obhájit opak.

Jana: Blbý na tom je pak akorát ten střet s okolím. Stačí třeba prázdninový výlet k babičcce. Ta tam má kromě našich dětí ještě další vnoučata a jen tak je začne zkoušet z vyjmenovaných slov. Jenže my po svých dětech nechceme, aby je uměly jako básničku. Babička ale dává body právě za tu básničku. Děti se pak vrátí s tím, že babička říkala, že nic neumí. Najednou dostaneš strach z toho, jestli, až děti přijdou na střední školu, budou mít kolem sebe učitele, kteří po nich budou zase chtít jen ty básničky, nebo už se tam s nimi budou bavit tak, jak mají. A pak taky obava z toho, jestli to děti dokážou s tím svým přístupem ke vzdělávání, který jim tu dáváme, ustát. 

Domácí vzdělávání mi z pohledu rodiče přijde dobrý, když jsou děti malý. Ty věci většinou umíš, a tak se dětem i líp předávají, můžeš si k tomu navymýšlet spoustu příběhů a experimentů a je to spíš taková hra. A taky toho není k předání jakoby tolik. To jde dejme tomu do třetí třídy. Na vyšších stupních už to na mě začíná být moc. Ne, že bych ty věci neuměla nebo si je nedokázala zjistit, ale neumím je tak dobře předat. Zvládnu jim obstarat nějakou zábavu kolem oblastí, co mě baví, ale když jde o věci, které se skutečně musí naučit, tak to předávám Vaškovi, toho baví mnohem víc se takhle s dětmi učit. Líp jim to umí předat a líp s nimi umí komunikovat i ve chvílích, kdy se třeba nechtějí učit. 

Co si o domácím vzdělávání myslíš ty, Vašíku? A jak se ti líbí život na venkově?

Vašík: Řekl bych, že je to lepší, než chodit do školy. Líbí se mi tady hlavně ta příroda. Když jsme byli v Praze, byl tam jen malej park. Tady je spousta prostoru. Ještě tu trochu řešíme kamarády. Protože hromada dětí se kamarádí nejvíc právě ve škole, a tam my nechodíme. To bylo asi jediný na tý škole dobrý, ty kamarádi a přestávky. Kvůli nim se asi nejvíc těšíš do školy. Já tam měl kamarády, ale mimo školu se nevídáme. 

Jana: Než ho tu zrušili, chodily naše děti do Skauta, to je docela bavilo. Teď vozíme Vašíka tady přes kopec k jednomu Japonci, co učí karate. Dorka chodí na tanečky, zkrátka se jim snažíme tu socializaci, která by za běžných podmínek nějakým způsobem probíhala ve škole, dodat jinak. Chodí třeba i na angličtinu a tak.

Václav: Nejdůležitější v životě jsou podle mě sociální vazby a prostor, který kolem sebe potřebuje člověk mít. A jedno dokáže do určité míry nahradit to druhé. My tu třeba sociální vazby téměř nemáme, ale prostor je tu tak bezbřehý, že ti tu ty vazby vlastně nechybí. 

Nahoru